Jenom představy

Za okny auta se míhala nevzhledná, nudná krajina. Mamka vypnula rádio a místo toho pustila cédečko, na němž byly snad všechny šlágry zašlých dob. Holt milovnice dechovky. Když Eva s Vaškem dozpívali Bílou Orchidej, v zoufalství jsem zatřepala mptrojkou a projednou se stal zázrak, rozjela se. S pocitem zachráněného trosečníka jsem si dala sluchátka do učí a pustila si své oblíbené písničky. Tichá melancholická hudba zaplavila moje sluchovody a jemně narážela do bubínků, jež rozvibrovaly ušní kůstky.

V poslední době - vlastně už rok - jsem poslouchala jen samé smutné a depresivní songy. Dřív jsem měla ráda Cascadu, ale to odešlo společně s ním. S koníkem, který si získal moje srdce. Pořád na něj vzpomínám, na ty krásné chvíle, co jsme spolu prožili. A pokaždé když se nudím, když mám čas přemýšlet, vkrádají se mi do mysli představy, za jejichž uskutečnění bych dala cokoliv.

V létě mám jet na tábor. Netuším kam sice, jen že to bude někde v Čechách. Na koňský tábor. Babička mi ho domluvila, aniž by se byla zeptala, jestli tam vůbec chci jet. Úžasný. Já tam jet nechtěla, tak zoufale jsem si přála zůstat doma a psát…

Bála jsem se. Tušila jsem - ne, věděla jsem - že být znova u koní bude bolet. Znova se otevřou ty staré rány, které se už nikdy nezahojí, jen potáhnou tenkou vrstvičkou nové kůže a každý drobný záchvěv je znova roztrhá na cucky. Což je přesně tento případ. Odjedu na tábor, pobrečím si radostí, že jsem zase s koňmi, připomenu si, že už nikdy neuvidím toho svého a za týden zase odjedu, celá nešťastná že s ježděním opět končím. Zlomeně začnu hledat stáj v okolí Brna, stejně jako předchozí rok neuspěji, nic solidního se nikde nenajde. Budu pokračovat ve svém trápení, nudit se a tesknit. Bájo.

Ale…už jsem zase někde jinde.

Vjíždím do té vesnice, kde se tábor koná. Naši mi vyloží věci, a protože tam jsme s předstihem, jdou si sednou na kafe do místního bufetu. Já jdu za vedoucím, ten mi přidělí stan a tak si tam uložím věci. Na vybalování nemám náladu, radši jdu omrknout okolí. Zjišťuji, že nikde kolem nevidím koně, a proto se vydávám za okraj lesa, kde prosvítá sluneční světlo - tuším že by tam měla být louka a kde jinde by ti koně byli, že?

Jsou tam, ale kdesi v dálce. Louka je zvláštní, kroutí se, takže za jeden z rohů nevidím. Samozřejmě se tam jdu mrknout, jsem od přírody zvědavý člověk.

Obejdu listnatý pás a zastavuje se mi srdce.

Je tam…on.

Pořád stejně krásný, pořád s letní vyrážkou.Černá hříva mu padá do očí, ale pak pode mnou křupne větvička a on zvedá hlavu. Díváme se jeden na druhého a nehýbeme se. Pak konečně rozmrznu a učiním krátký pohyb rukou vpřed, k němu. „Cony,“ zašeptám.

Udělá jeden váhavý krok směrem ke mě, zastaví se, prohlíží si mě.

„Conrádku. Broučku.“

Zastříhá ušima. Co mu to oslovení jen připomíná? Koho mu připomíná ta holka, co stojí s nataženou rukou a v očích má slzy?

Zafrkal a vykročil ke mně. Pohybovala jsem se pomalu, aby mi ještě neutekl. Nepřežila bych, kdyby se mě lekl.

Už je u mě. Natahuji ruku a hladím ho po krku. Neudržím se a vrhnu se na něj, celého ho líbám a hladím, slzy štěstí mi stékají po tvářích.

Tak jinak. Jsem na výletě s Terkou a Míšou, kdesi v dálce se kupí dešťové mraky. Jdeme po silničce, která je jedinou spojnicí Radkova s Strážkem.

Najednou na asfaltu za námi zaduní kopyta a já se ohlédnu. Vidím jak se na mě řítí přízrak, protože to prostě nemůže být skutečnost. Nemůže to být on.

Ale je. Skáču mu do cesty, podobně jako jednou Leoškovi, a chytám ho za otěže. Kousek mě vláčí, ale pak zastavuje. Je nasedlaný, zpocený.

Zavěsím se mu na krk a vzlykám.Pak mě popadne amok, rozhlédnu se kolem a když nikde nevidím jeho jezdce, vyšvihnu se na něj a oznamuji Míši: „Jdu najít toho, komu utekl. Počkejte tu na mě.“ A pobídnu ho do kroku. Vracím se cestou odkud přiběhl ale nechce se mi chodit po silnici, tak přeskočíme mělký příkop a vběhneme na pole.

Vznáším se v euforii, a něco tak pomalého jako krok mi nestačí. Pobízím ho do klusu a on, miláček, jako dřív krásně nakluše, pořád mě poslouchá. Přece jen jsem dlouho nejezdila, takže mě občas dost vyhodí z rytmu, tak zkouším pracovní klus, stejně jsem na něm dříve jinak nejezdila. To je kupodivu lepší, ale i tak se nám to zdá moc pomalé. Oběma.

Chci vyzkoušet, jestli ještě nezapomněl, a tak zpomalím do kroku a potom ho pobídnu rovnou do cvalu. Okamžitě naskočí, svět se kolem nás houpe v nejkrásnějším pravidelném rytmu. Škube hlavou, chtěl by běžet ještě rychleji, ale neodváží se. Neodolám a povolím otěže. Rozmazaná krajina ubíhá kolem nás, a já vím, že už to tak bude navždy, ať už patří komukoliv, koupím si ho….

„Hej, spíš nebo co? Už jsme tady,“ zatřepala mnou moje příšerná mladší sestra a vrátila mě tak do reality.

Ještě chvíli si v mysli snažím udržet obrázek sebe na Conrádkovi a pak s povzdechem vystupuji z auta. Tohle byl jen střípek mých obvyklých toužebných představ.

Představ, které se nikdy nesplní.