Ze zoufalství

„Laďo,“ zavolala jsem na svého manžela. „No, tak sakra! Mohl bys mě poslouchat?!“

Neochotně odlepil zrak od televize a s cigaretou v ústech zavrčel: „Co je? Chci se dívat na Sport.“

„Psala mi Martinka na mail. Její kamarádka našla novou chatu, tak jsem myslela, že bychom ještě mohli odložit koupi těch Osik a zajet se tam podívat.“

V téhle chvíli už ho televize nezajímala. Podíval se na mě s výrazem praštil-tě-někdo-hodně-velkým-šutrem-po-hlavě? a řekl: „Libuško, podívej. Já ty Osiky prostě kupuju. Je to krásná chata, máš tam zahradu, všichni se tam vlezeme. Takže zítra podepíšeme tu smlouvu a tím to končí.“

„Ale nám se tam všem nelíbí,“ vyhrkla jsem zoufale. Ten starý ukecaný mezek si totiž umínil koupit starou chatu, na jejíž opravy nejsou lidi ani peníze – tuším že jen proto, že zůstal s mým druhým zetěm v Lomnici na delší pohovor. Ten parchant ho nějak musel přesvědčit, že Osiky jsou skvělá koupě.

„Hele, ty peníze jsou moje. Jestli tu pitomou chatu nechceš, dobře, tak mi ale dej těch pět set tisíc a já si s nima udělám co budu chtít.“

No to určitě. Zase by je prochlastal a bylo by to zpátky. I když, kdybych ho znova donutila jít do protialkoholické léčebny, tak bych se ho na pár týdnů zbavila…och, tak daleko mne svou zatvrzelostí dohnal, že tak ohavně smýšlím. Ale už prostě nemůžu dál.

„Ty peníze jsi dal přepsat na Míšu s Martinkou…“ zašeptala jsem plaše a nervózně si kousala ret.

Dělal jako že to neslyšel. Nebo se k tomu nehodlal vyjadřovat. „Já už jsem starý člověk,“ spustil. „Mám toho hledání tak akorát po krk a Osiky jsou přesně to, co jsme potřebovali. Jestli chcete dál dělat problémy, prosím, ale já už u toho nebudu. Já se taky té šedesátky vůbec nemusím – nechci – dožít, klidně skočím z balkónu, vám tady stejně bude líp…“

„Neblázni, proboha! My se jen chceme ještě zkusit mrknout na něco jinýho, na něco, co by se nám třeba líbilo..“

„Laskavě s tím dej pokoj, už jsem řekl, že toho mám dost. Prostě kupuju Osiky a basta!“

„Ale na co ti to bude?! Vždyť jsme plánovali, že tam budeme jezdit všichni, ale to by se to taky nejdřív muselo opravit, že a kdo to tam bude dělat – Marťa s Pavlem těžko, ti řekli že tam jezdit nebudou a Zuzku s Markétkou asi nezapřáhneš, Zdeněk je věčně pryč a nebo maká na svým domě, Míša s malejma holkama nemůže!“

Nic si z toho nedělal. Bože, kdy se to stalo? Vždycky byl tak rád, že má dvě milující dcery a vnoučata a teď jsou mu všichni ukradení? I já? „Tak tam budu jezdit sám, nebo s Leošem. No, jasně s Leošem.“

„Tak to jen přes mou mrtvolu! Všechny peníze byste akorát propili v hospodě a nepohli ani cihlou! Nestojím o to, abych měla po celý vsi ostudu!“ rozkřikla jsem se a zároveň mi do očí vhrkly slzy. Sama nevím jestli vzteku nebo bolesti. Bolesti nad tím, jak se ten člověk kterého jsem milovala, mohl tak neskutečně změnit, jak nám může tak ubližovat.

„Moje poslední slovo je, že kupuji Osiky a vy se jděte třeba zahrabat,“ řekl mi s naprostým klidem a znova se zaměřil na televizi.

Neschopná slova jsem na něj zírala, po tvářích mi stékaly slzy. Nevím jak dlouho bych tam stály, kdyby mi nezazvonil mobil. Volala moje starší dcera, Martina. Věděla jsme co chce – abych šla na skype. S pocitem marnosti jsem odkráčela do ložnice a zapnula internet.

„Ahoj babi,“ ozval se z repráčku hlas mojí nejstarší vnučky Zuzky.

„Ahoj. Máš tam mamku? A taky taťku?“

„Jo, hnedka přijdou.“ Jak vesele, bezstarostně její hlas zněl. „ Dívala ses na tu chatu? Celkem hezká, ne?“

„Taky se ti líbila.“ Svou otázku jsem změnila v konstatování. „Tak co škola?“

„Jde to, dneska jsem dostala jedničku z matiky!“ pochlubila se. Tak ráda bych jí byla řekla, jak mě to těší. Ale dneska jsem už neměla sílu.

„Tak mamka už jde, předávám.“

„Ahoj, Martinko.“ Můj pozdrav byl spíš jako vzdych.

„Čauky, mami. Ta chata je super, ne? Nám se hrozně líbila, tak jsme mysleli, že bychom ještě mohli počkat s tou smlouvou a jet se tam podívat,“ drmolila nadšeně, celá ráda, že nebude muset jezdit do Osik. Tak strašně nerada jsem musela její nadšení uhasit.

„Marti, to je zbytečný. On si prostě usmyslel, že koupí ty Osiky a nikdo ho neodradí. Vyhrožuje mi, že skočí z balkónu nebo že tam bude jezdit jen s Leošem, když teda nikdo jinej nebude chtít..“ začala jsem natahovat. „Nechce o té nové chatě ani slyšet, já už vážně nevím co dělat!“

„Ale přece si nenecháme uletět takovou krásnou chatu,“ namítla Marťa.

„To vysvětli jemu. Já už nemůžu. Nevidělas, co mi tu sptropil za scénu, když přišel domů! Já už jsem prostě na dně.“

„Chtěla by s tebou ještě mluvit Zuzanka,“ řekla a z jejího hlasu se nic nedalo vyčíst. Snad jen stejná beznaděj, jakou jsem sama cítila.

„Ano, tak co jsi chtěla Zuzi?“ zeptala jsem se, když mi ji předala.

„Chci mluvit s dědou,“ ozvalo se jen. Jako rozkaz, ale myslím že mluvila tak ostře právě proto, aby se nerozbrečela.

„Hnedka ho zavolám, momentík.“ Položila jsem mikrofon a šla obýváku. „Ladi, chce s tebou mluvit Zuzka.“

Odebral se do ložnice. Neodešla jsem, hrozně mě zajímalo, co mu chce říct. Už jí bylo čtrnáct a na svět měla celkem rozumný náhled, aspoň v některých ohledech.

„Ano, tak copak jsi chtěla, broučku? Jak se máš? Dobrý?“

„Co? Chtěla jsem s tebou mluvit o -“

Nedal jí šanci domluvit. „Začínáme tím, jestli je všechno dobrý, ne? Takže v pohodě? Všechno v pořádku?“

„No, jasně. Dobrý.“ Byla netrpělivá. Všichni jsme z jeho keců nemohli. „Chtěla jsem – “

Znova jí skočil do řeči. „Vyřiď mamnce, že hned jak dostanu klíčky od Osik, tak si může přijít zahrát ping pong.“

Zuzka na druhém konci mlčela a pak řekla: „Mamka ti vzkazuje, že v tom hnoji –“

„Ano, že mám jít do prdele, že?“

„Ne! Mohl bys mě nechat domluvit?“ ptala se s mírně hysterickým podtónem v hlase. „Dědo… prosím, ještě si to rozmysli. Díval ses na tu chatu aspoň? Jenom chvilku počkat, zajedeme se na tu novou podívat a zvážíme to…“

„Zuzanko, já mám pět set tisíc. Někdo si ty peníze uloží třetinu do zlata, třetinu do akcií a třetinu do nemovitosti. Já jsem se rozmýšlel a jistě víš, že ceny nemovitostí každým rokem stoupají. Takže je to to nejvýhodnější, co můžu udělat. Chata v Osikách je pro to perfektní. Zdeněk říkal, že má stejnou kvalitu, jako jejich dům v Lomnici –“

„A kdes na tom byl?“odsekla ostře.

„Já na to mám příslušnou literaturu. Za ty roky života jsem nasbíral spoustu knížek a tak mám nastudované informace. Taky jsme si sehnal, jednu knížku o Anglii, abys jak tam v září pojedeš, nebyla úplně vedle, třeba abys věděla, kde je Big Ben a – “

„Jenže pokud sis nevšim, tak tam ejdeme kvůli tomu, abychom Anglii poznali, takže kldiěn budu vypadat jak úpnej debil,“ zvýšila Zuzka hlas. „Ale já se s tebou chtěla bavit o něčem jiným, ne o pitomé Anglii!“

„Zlatíčko, já prostě tu chatku v Osikách kupuju. Ty máš celej život před sebou, holka, tak si tam můžeš jezdit a opalovat se. Už asi končíme, ne?“

„Jo,“ řekla prázdně. „Končíme. Sbohem.“

„Však jednou si taky koupíš chatu a budeš -“ začal zase rozumovat, ale ona ho zuřivě – a plačitvě - utnula.

„Až si já koupím chatu, tak bude taková, která se bude líbit všem,“ zasyčela a položila to.

„Ahoj,“ řekl tichému mikrofonu. Řekl to klidně. Jako kdyby se ho to netýkalo. Už jsem nemohla. Nešlo to dál. Nešlo žít s ním dál.

Nechal počítač počítačem a šel si zapálit. Když jsem ho tam tak viděla na balkóně, neudržela jsem se. Ten jeho nápad byl vlastně geniální.

Skočit z balkónu.

Vlezla jsem tam za ním. „Takže kupujeme Osiky?“ zeptala jsem se klidně.

„Jo.“

„Ale ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Žádný zasraný Osiky nebudou. Dřív jsem tě měla ráda, ale už tě mám plný zuby. Všechny nás otravuješ jen tím že dýcháš. Ale už nebudeš…už ne..“

Nevím kde se ta síla ve mne vzala, ale oběma rukama jsem do něj silně narazila a nechala ho přepadnout přes zábradlí.

Jeho poslední výkřik mi zní v uších doteď, jako by se usadil ve zdech věznice a rozhodl se mi už nikdy nedopřát chvíli klidu. Přesto nelituji.